Textové dílny: Reflexe české komunistické minulosti – navržené texty

Požádali jsme vás, abyste nám předem poslali své texty, témata a náměty ke studentskému prohlášení na téma Reflexe české komunistické minulosti. Tady jsou texty, které jsme zatím dostali (k 13. 5. 7:45).

Text na poslední dílnu – Max Hutar

• Co víme o letech totality v Československu? Jakožto ti, kdo ji zažili nepřímo, z devadesátých let a začátku tisíciletí? A jak se k nim máme stavět?
• Jedna situace podobná té současné české už se kdysi odehrála - v Německu v 60. letech, kdy dorostla první generace narozená po druhé světové válce. Ta měla na své rodiče podobné otázky a dostávala mnohdy podobné odpovědi.
• Mladí Němci se nedokázali ztotožnit se starým němectvím, protože pro ně bylo příliš neznámé a zatížené stínem nacismu, starší už nedokázali budovat novou identitu, když jim byla ta původní „zapovězena“.
• Použijeme-li orwellovský příměr, stejně jako u nás v Německu šla před soud pouze prasata staré garnitury, zatímco psi a ovce zůstali na svobodě.
• Zavřeli ale Němci půlku svého obyvatelstva za spolupráci a schvalování nacismu? Ovšemže ne. Nemá smysl soudit ty, kteří byli ve vleku špatných dějin, takto by skončily po padesátce za mřížemi snad všechny generace všech dob a národů.
• Mnohem víc, než konkrétní jména lidí pracujících pro tajnou polici, by nás mělo z let 1948–89 zajímat především to, co vlastně komunismus zničil na Češích dobrého a co zlého je naučil - neboť není pravda, že jsme národ vhodný leda k ostudě a hanbě, ačkoliv to neustále o sobě opakujeme.
• Komunismus tu nebyl odjakživa a přišel již k vrcholně demokratickému státu se zdravým sebevědomím a mnohými ctnostmi. Jak by se první republika vyvinula k dnešnímu datu, kdyby nebylo druhé světové války a únorového puče? Tam by mělo směřovat naše snažení o vyrovnání se s komunistickou minulostí, vlastně je to jediná cesta, jak získat to, co nám komunismus vzal.
• Jak se naopak zbavit toho, co nám dal? Toho špatného? A především toho špatného v každém z nás, nejenom názvů ulic a rudých hvězd na státních znacích. V reflexi minulosti národa neexistuje žádné „oni a my“, jen „my všichni“. Kdyby to bylo naopak, nemuseli bychom minulost vůbec řešit, dobré i zlé by odešlo s lidmi, co ho stvořili.
• Proto je třeba ptát se sebe i ostatních na to, co z událostí před rokem 1989 nás negativně ovlivnilo, proč se tak stalo a odkud můžeme čerpat nápravu věcí. Ptát se, ale neobviňovat.

Max Hutar

Návrh textu – tým Inventury demokracie

Úvod

• jestli něco považujeme za symbol posledních 20 let, tak je to svoboda; zvlášť pro nás mladé se stal pocit svobody a volnosti každodenní nutností: kupujeme si, co chceme, oblékáme se, jak chceme, studujeme si, co chceme, a zbytečně se nezavazujeme
• my mladí jsme totalitu nezažili, a proto můžeme mít pocit, že s ní ani nemáme nic společného, že to je tak leda problém našich rodičů
• ale přesto na nás totalita působí: ovlivňuje nás právě skrze rodiče, učitele, úřady, instituce i atmosféru ve společnosti

Stať

• v české společnosti zatím neproběhla žádná skutečná reflexe komunistické minulosti: nemáme tedy vůbec zmapováno, kolik návyků i postojů z té doby si naše společnost nese stále s sebou, aniž o tom víme. Ale dá se tušit, že jich není málo.
• co si podle nás z minulosti přinášíme: stále se podvolujeme pocitu, že o nás rozhoduje „někdo nahoře“ a že se s tím nedá nic dělat; nemáme chuť ani odvahu vystoupit a zasadit se o věc, kterou považujeme za dobrou; máme strach ozvat se na obranu někoho druhého; psát stížnosti nebo bojovat s úřady považujeme za zbytečnou výstřednost; máme potřebu si vždy nějak „krýt záda“ – neradi jdeme otevřeně do konfliktu, a to často kvůli strachu, co by na mě jiní mohli vytáhnout nebo že se nám to vymstí… Není to věc jen starší generace, naučili jsme se to od ní i my, kteří si toho z dob před dvaceti lety moc nepamatujeme.
• naše společnost stále nepojmenovala principy, jakými fungovala totalitní moc a jak deformovala společnost i jednotlivce. Ti, kteří v té době žili, mají pocit, že je jim to důvěrně známé a že mluvit o tom není potřeba.
• ve skutečnosti jsme se vůbec nenaučili veřejně o minulosti debatovat
• chybí nám tak i jemnější rejstřík, jak rozlišovat činy lidí v totalitním režimu; místo skutečné debaty se buď rozproudí hysterie, např. pokud je slavný spisovatel Kundera obviněn z donašečství, nebo se zůstává u smířlivé lhostejnosti „co bylo, bylo“, nejlepší je udělat za tím tlustou čáru a nezabývat se tím
• chápeme, že takové otevírání ještě živých příběhů je bolestivé, ale jinak nemáme šanci pochopit v celé složitosti, co se v době totality dělo

Závěr

• nechceme v žádném případě dělat hon na čarodějnice, nechceme život lidí v té době jednoduše odsuzovat z pozice těch, kteří si nezadali
• chceme ale pochopit situaci lidí pod tlakem, v totalitním režimu
• nechceme se jen „školsky“ poučit, ale sami se vnitřně chceme poprat s tím, jaká minulost k nám patří a jak nás i dnes ovlivňuje
• dokud nepoznáme principy totality na základě zkoumání minulosti, nemůžeme si být jisti, že k jejím projevům umíme být citliví a umíme ji rozpoznat ve svém okolí
• zvlášť v dnešní společnosti nám přijde důležité umět vnímat jemné nuance posunů od svobody k nesvobodě

tým Inventury demokracie

Reflexe režimu – Jan Hladík

Kontinuita nás nevymaňuje z toho, že žijeme z odkazů a vlivů našich předků. V čem tedy žijeme i nadále? Dříve to nebyl komunismus, jak se tu v našem pojmosloví upevnilo, ale byl to režim vlády jedné strany, která měla v názvu komunistická!

Strana byla bolševizovaná a odvozená ze sovětského vzoru, což zároveň korespondovalo s naší hospodářskou a bezpečnostní závislostí na SSSR. Toto ovšem její voliči po druhé světové válce netušili. Je pochopitelné, že tato bolševizovaná strana u nás získala takový vliv – SSSR nás osvobodil spolu se spojenci, nad kterými se však vznášel duch neskutečného národního pokoření v podobě Mnichovské dohody a lidé prostě socialismu věřili.

Jediné, co se podle mého rokem 1989 změnilo, byl pouze režim vlády, ovšem lidé zde zůstali stále stejní, a to lidé se 41 letou zkušeností totalitní vlády jedné strany spolu s desetiletým mnichovským komplexem. Pokřivenost charakterů je nezpochybnitelná a jsem přesvědčen, že jí každý z nás může vnímat dennodenně ve svém vlastním životě.

Předpokladem kvalitativní reflexe je ovšem přijetí faktů tak, jak jsou, tedy přijetí toho, že po celých 41 let naprostá většina společnosti s onou totalitní stranou kooperovala (ať už lhostejností či s plným vědomím). Strana byla dokonce jednoduchým odrazovým můstkem pro osobní kariéru. Kde tedy proběhla nějaká revoluce? Kdo jí spáchal a jakým způsobem?

Jsem toho názoru, že nešlo o žádnou revoluci, jen poklidné-sametové předání moci (změnu režimu), kdy se režim vlády jedné strany rázem proměnil v režim vlády „celospolečenského“ hnutí. To bylo následně vytlačeno založením politických stran západního typu. Fakticky to však znamenalo, že v politickém procesu nadále zůstali členové KSČ, a to s nemalým vlivem – vždyť oni měli informace a zároveň nahromaděný kapitál! Mnozí z nich však pouze převlékli svůj kabát a rázem se z nich stali zarytí odpůrci starého a vroucní obhájci demokracie, kterou si však představují po svém. Je nutné se ptát, kdo na této změně režimu nejvíce profitoval a kdo si nadále udržel největší vliv? Byli to totiž většinou odchovanci KSČ (v podobě členů prognostického ústavu) nebo členové strany samotní. Mohu reflektovat svou osobní zkušeností, kdy největšího obohacení na privatizaci v místě mého bydliště, dosáhli právě ti nejzarytější „komunisti“, kteří však dnes straší jakýmsi nebezpečím komunismu – opět, měli přístup k informacím a zdrojům.

Dalším problémem vypořádání se s minulostí je vůbec proces samotného předání moci – vypůjčím si doporučení slavného Machiavelliho, kdy ten zdůrazňuje, jak je třeba odstranit vše, co starý režim reprezentuje – nikde nikdo neodstraňoval představitele KSČ, natož stranu samotnou, později přeměněnou v KSČM. Otázka tedy zní, proč? Odpovědí bude spousta, ale pravděpodobně většinovou je ta, že v tom byl svým způsobem namočený každý, že ne každý se cítil být na svých právech natolik ohrožený a že své klíče pozvedl především za západní zboží (jak to ostatně analyzoval i sám Václav Havel).

Je naprosto jasné, že stará garnitura cítila mnohem výraznější ohrožení vlastního postavení, a to již koncem 70. let. Je proto i pochopitelné, že se snažila najít řešení, jak své postavení uchovat, popřípadě jen neztratit. Sama se k chybě přiznat nemohla (podobně jako v roce 1968), neboť by tím jakoukoli možnost nadále držet určitý vliv rázem ztratila. Dát však lidem pocit naprosté změny, kdy se všichni koukají vlevo a my zatím projdeme vpravo, je něco, co už v minulosti mnohokrát fungovalo.

Jestli reflexe, pak tedy proč se mnohé zločiny proti lidskosti, ze strany jednotlivých subjektů tehdejšího režimu (agentů StB, udavačů, straníků samotných, …), začaly posuzovat a také odsuzovat tak pozdě? Proč neproběhla skutečná revoluce? A to i revoluce v myšlení? Proč je tolik zfalšovaných lustračních osvědčení? Proč je tolik dnešních vysokých funkcionářů různého druhu zároveň nějak provázáno se stranou KSČ? Proč je zde tak silná snaha se uměle vymezovat vůči nějakému komunismu, když ho i svým mlčenlivým přičiněním budovali všichni? Přiznal snad někdo, že se stydí za svůj podíl na režimu vlády jedné strany? Můžeme i my, dnešní generace, říci, že víme, o čem mluvíme, když kritizujeme komunismus? Můžeme reflektovat něco, co na nás doléhá jen svým kontinuálním vlivem? Můžeme vůbec říci, že dnes víme, kam jdeme, a že to samé vědí i současné elity?

A co je pro reflexi nejzásadnější – proč je ve velké části české společnosti výrazná nostalgie po „starých časech“?

Jan Hladík, ÚPOL FF

Nesplacený dluh – Anna Matoušková

v příloze zasílám externí - nestudentský příspěvek k diskusi „Reflexe české komunistické minulosti“, který se týká tzv. zákona o protikomunistickém odboji z pohledu člena rodiny již nežijícího příslušníka tohoto odboje. V příloze jsou také některé další materiály k tématu včetně znění návrhu zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu.

Podle mého soudu by v prohlášení měla zaznít kritika oddalovaného přijetí zákona o tzv. třetím odboji. Domnívám se rovněž, že ve vztahu k lidem, kteří osvědčili odvahu v boji proti komunismu může být nejmladší generace v podstatě zajedno s těmi, kteří studovali před dvaceti lety v roce 1989.

Anna Matoušková

Související odkazy (na základě podkladů Anny Matouškové doplněno redakcí Inventury demokracie):

• Návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu
• Doplňující informace k návrhu zákona

Nesplacený dluh: dvacet let marného čekání na uznání protikomunistického odboje

Pozice ze které vznáším tento námět do diskuse

Patřím ke generaci která prožila komunismus, v r. 1989 jsem ještě studovala a zúčastnila jsem se okupační stávky na UMPRUM v Praze. Oba moji prarodiče z matčiny strany byli vězněni v padesátých letech, přičemž děd byl odsouzen za špionáž jako tzv. agent-chodec. V textu jsou dvě věty vyznačeny tučně, jedna uvádí celé oficiální znění zákona o 3. oboji, druhou je možné chápat jako zásadní tvrzení – konkrétní návrh pro textovou dílnu: Teprve definitivním potvrzením legitimity protikomunistického odboje a odporu jako takového v podobě zákona dojde zároveň k plnému odsouzení komunistického režimu.

Stručná charakteristika zákona

Současná situace ve věci tzv. zákona o třetím odboji: návrh zákona o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu byl předložen a schválen v Senátu, nyní má být projednán v Poslanecké sněmovně, vzhledem k pádu vlády a předčasným volbám je jeho osud nejistý. Dne 24. 4. 2009 proběhl na půdě Parlamentu ČR seminář mezi zástupci Senátu a Poslanecké sněmovny a účastníky protikomunistického odboje z řad KPV. Bohužel za současné politické konstelace v Parlamentu je přijetí zákona sněmovnou ohroženo, poslanecký klub ČSSD není v této otázce jednotný.

Zákon má nedostatky a provází jej řada problémů (např. zbytkové tresty, na které se nevztahovaly rehabilitace počátkem 90. let) v tuto chvíli se však již jedná o to zda bude vůbec uveden v život. Nejenom přímí účastníci a bývalí političtí vězni čekají na jasné a nezpochybnitelné uznání, tuto satisfakci očekávají i rodiny již zemřelých příslušníků odboje, ti dnes tvoří většinu. Podle Čestmíra Čejky, člena předsednictva KPV, se jedná asi o 2 000 dosud žijících lidí, v případě zemřelých by se celkem mohlo jednat až o dvacet tisíc.

Přitom zákon o protikomunistickém odboji nepřiznává žádné hmotné výhody (pouze držitel osvědčení odbojáře by zároveň měl statut válečného veterána), jde tedy o čistě morální gesto. Dosud žijící příslušníci odboje nepotřebují žádné písemné potvrzení této své činnosti, neboť se navzájem znají, ví co dělali a proč a jakou cenu za to byli ochotni zaplatit. Uznat zákonem tzv. třetí odboj a přijmout ho jako historický fakt je nutností pro zbytek společnosti, je třeba, aby bylo konečně jednoznačně řečeno, že odboj existoval a jmenovat konkrétní lidi, kteří se dokázali vzepřít.

Zatím totiž došlo pouze k rehabilitacím, tedy potvrzení toho, že se odsouzení, věznění a popravení lidé nedopustili ničeho nezákonného. Jakási náprava křivd proběhla ve formě finančního odškodnění. Další krok, tedy plné uznání jejich činnosti a statečnosti, dosud nebyl učiněn. Proč takové váhání? S ohledem na koho?

Konstatování: Češi mají k protikomunistickému odboji ambivalentní postoj, namátkou:

• Pokud jde o komunisty a KSČM: Antikomunismus nejenže nevadí, ba dokonce jim vyhovuje neboť je staví od role pronásledovaných, osočovaných a (pro tentokrát) odstavených od moci (dočasně) vítěznými politickými rivaly. Schvalovaný zákon o odboji a odporu proti komunismu však není zaměřen proti komunistům, naopak, jde o zákonné uznání zásluh těch, kteří byli jiní, zákon oceňuje a společensky vyzdvihuje konkrétní životy a činy, obrací tak pozornost od komunismu k zastáncům jiných hodnot té doby, a proto tolik dráždí. Teprve definitivním potvrzením legitimity protikomunistického odboje a odporu jako takového v podobě zákona dojde zároveň k plnému odsouzení komunistického režimu. Bez toho nelze tvrdit, že komunistický režim je České republice postaven na roveň fašismu a je zde nadále ponecháván prostor pro zlehčování zločinů komunismu a obhajobu období mezi lety 1948–89.

• Část lidí zapojených do odboje vykonávala špionáž: Pod přetrvávajícím vlivem někdejší komunistické propagandy je většinou společnosti taková činnost vnímána negativně. Málokdo si uvědomuje, že na území cizích států existovaly pod patronací zahraničních zpravodajských služeb československé odbojové zpravodajské skupiny (v rámci americké CIC resp.CIA, britské - CIO Czechoslovak Intelligence Office, francouzské SDECE). Řídícími důstojníky agentů-chodců byli někdejší zpravodajští důstojníci a příslušníci armády, kteří nechtěli sloužit novému režimu. To vše za situace, kdy byl nastolen nezákonný režim (přičemž k nezákonnostem docházelo dávno před únorem 1947), na rozdíl od období protektorátu neexistovala exilová vláda ani jednotky zahraniční armády a nebylo možné jinou legální cestou působit na území cizího státu.

Dokladem výše zmíněných postojů veřejnosti je i spor o pamětní desku Rudolfa Fuksy, popraveného agenta-chodce. Uznání svému příbuznému vybojoval jeho prasynovec Jindřich Šnýdl a to přesto, že zastupitelstvo v Chrastavě oficiálně pamětní desku neschválilo.

Jeden z dalších možných důvodů proč chybí vůle zákon prosadit: podle znění zákona by podmínky pro přiznání pozice odbojáře (s privilegii válečného veterána ) splňovali především lidé činní v nejrannějších dobách existence komunistického režimu. Právě přiznáním statutu odboje by oficiálně došlo k jasnému vyčíslení a rozlišení charakteru skutečného odboje a odporu po r. 1948 (poúnorová emigrace) a činnosti disentu po r. 1968 a v období normalizace, které by spadalo převážně do kategorie odporu.

Osobní závěr

Jako studentka v roce 1989 jsem považovala za dostatečnou satisfakci nastolení demokracie a rehabilitaci svých příbuzných, dnes je situace jiná a znepokojující: vhledem k neustálému zpochybňování odboje proti minulému režimu a přetrvávající relativizaci jeho zásluh vnímám přijetí zákona o tzv. třetím odboji jako společenskou nutnost. V obecné rovině považuji za naprosto nezbytné prosazení zákona a ocenění žijících odpůrců komunismu, v konkrétním případě naší rodiny však zdaleka nejsem rozhodnuta zda budeme žádat o přiznání statutu příslušníka odboje a odporu in memoriam pro své nežijící předky.

Anna Matoušková ak.mal., v Praze dne 12.  5. 2009

Pár poznámek k reflexi komunistické minulosti – Vojtěch Kračmar

Je-li téma nadepsáno „reflexe komunistické minulosti“ je nejprve třeba si uvědomit, co to znamená něco reflektovat. Slovo reflexe určitě znamená nějaké odrážení, zrcadlení se. Vyvolat takové zrcadlení se něčeho v něčem znamená vykonat určitý pohyb, fyzický, nebo mentální.

Takový pohyb, v případě komunistické reflexe, nastává v jejím uvědomění. To je potom sebe-reflexe. Musíme si nejprve uvědomit vztah nás samotných vzhledem k této minulosti. Musíme hledat v sobě, co nám dali naši rodiče a jejich rodiče. Musíme si uvědomit, že ač my, současní studenti, v komunismu již nevyrůstáme, minulost dědíme. Minulost je kontinuální. Jsme vrženi do toku událostí, které jsme nezapříčinili, od nichž se však nikdy neodřízneme. Je však třeba uvědomit si vlastní místo v tomto toku, i to, co k nám zatím doteklo. Všichni v sobě neseme kus komunistické minulosti. Hledání, nalezení a přijmutí této minulosti v nás, by mohlo vést ke schopnosti smíření se s problémem a ochotou postavit se mu čelem. Tímto otočením se čelem k přijaté minulosti otevíráme možnost nahlížet ji a reflektovat ji. Uvědomovat si ji. Nestůjme tedy zády ke komunistické minulosti, ani k lidem s komunistickou minulostí. Vylučováním a perzekucí lidí namočených v komunistickém režimu, popíráme jeho existenci. Není sice nic snazšího než vyloučit tyto lidi ze společnosti, za trest, ale nepřijmutí těchto lidí, je nepřijmutím minulosti, a to je ne-pravda. Minulost tu taková zkrátka je, a je pravda, že tu byl komunistický režim. Nepopírejme to. Lidé, podílející se na udržování komunistického režimu by měli mluvit, diskutovat a sdělovat proč to dělali, jaké měli důvody, jaké to tenkrát bylo a pomáhat nám tak, dozvědět se pravdu a dozvědět se, jaká ona minulost byla. Požádejme je tedy, aby se sami přiznali ke svým činům, aby se s případnou omluvou, jako demonstrací vlastní schopnosti reflexe a pravdivosti, zapojili do otevřené společnosti. Požádejme společnost, aby se obdobným pohybem dokázala smířit s minulostí, stát ji čelem, uznat její skutečnost a žít tak, konečně po tolika letech, v pravdě. Žijme pravdu o naší komunistické minulosti, nepopírejme ji, reflektujme ji.

Vojtěch Kračmar, FHS UK

Všem, kteří našli čas i odvahu svůj návrh poslat, srdečně děkujeme a věříme, že budou inspirací i pro další z vás. Vaše návrhy k dalším tématům prohlášení posílejte e-mailem na adresu textove-dilny­ [zavináč] inventurademokracie [tečka] cz. Na­shle­da­nou ve stře­du na tex­to­vé díl­ně.