Textové dílny: Nezájem o věci veřejné – navržené texty

Požádali jsme vás, abyste nám předem poslali své texty, témata a náměty ke studentskému prohlášení na téma Nezájem o věci veřejné. Tady jsou texty, které jsme zatím dostali (k 28. 4. 23:55).

Nezájem o věci veřejné / křehká demokracie – tým Inventury demokracie

Úvod

• Máme pocit, že demokracii nám vybojovala generace našich rodičů, takže se už nemusíme o nic starat. Můžeme si užívat všeho, co pro ně bylo luxusem, učíme se jazyky a cestujeme. Zdá se nám však, že ono „užívání si“ dnes přijímáme až moc samozřejmě a jednostranně a nevidíme jeho druhou stranu - zodpovědnost.

• Od naší generace se očekává, že vymýtí hrubé nedostatky mladé demokracie a přivede do politického a občanského života kulturu, jakou známe ze Západu. Ceníme si té důvěry, ale na rovinu - politika nás moc nezajímá a ani ji neumíme. Nevkládejte do nás tolik nadějí.

• Tušíme, že občanská společnost je postavena na iniciativě svých členů a že se neděje sama a bez nich. S tímto vědomím však nenastupuje ochota se iniciativy chopit a přinášet vlastní vize do veřejného prostoru.

Stať

• Aktivnímu postoji k veřejným otázkám se člověk musí učit. Naši rodiče si však zvykli oddělovat veřejnou sféru od svého soukromého života. Namísto zájmu o věci veřejné jsme se tedy od nich naučili to samé – oddělovat své soukromí od toho, co se děje kolem nás.

• S nadsázkou se dá říct, že se naše generace odlišuje tím, že se ničím neodlišuje. Necítí potřebu názorově se vymezit proti starším, odůvodněně revoltovat a snažit se „změnit svět“. Naše názory se překvapivě shodují s názory našich rodičů.

• Veřejná sféra je pro nás něco vzdáleného. Zdá se, že se děje sama, funguje podle vlastních pravidel jako stroj, o který se vůbec nemusíme zajímat. Rádi ji využíváme a ve veřejném prostoru se pohybujeme, ale nikdo nemá chuť ho spravovat a pečovat o něj. Využíváme jej jako lunapark k obveselení, ale po skončení veselí nikoho nenapadne po sobě uklidit. Nezajímá nás, jak funguje a jak zajistit jeho fungování i v budoucnu.

• Není nám vlastní zodpovědnost. Nechováme se jako zodpovědní občané, obyvatelé měst nebo spotřebitelé. Využíváme výhod těchto rolí, ale nepřijímáme povinnosti s nimi spojené.

• Podobně přistupujeme i k demokracii. Naivně věříme, že má své pojistky, že se bude sama spravovat a sama se ochrání. Myslíme si, že nás k tomu není potřeba.

Závěr

• Demokracie je křehká, je závislá na naší pozornosti a trpí naším nezájmem. Pro důsledky našeho nezájmu nemusíme chodit daleko: populismus politiků, kauzy zastiňující skutečně důležitá témata, prodejná média ovlivňovaná politiky, justice která má do nezávislosti daleko… Přitom na tyto oblasti můžeme mít vliv a měli bychom se snažit o co největší uplatnění tohoto vlivu

• Svoboda není jen břemeno. Je to volný prostor a jsme zodpovědní za jeho vyplnění. Přestaňme si jen stěžovat a chopme se zodpovědnosti! My to rozhodně uděláme, ale sami na to nestačíme. Přinese nám to jen ovoce: zodpovědnější politiky, nezávislejší justici, transparentnější rozhodování na radnicích…

tým Inventury demokracie

Křehká demokracie – Marek Ondráček

Definovat demokracii není úplně snadné, ovšem s tímto pojmem a státním zřízením jdou ruku v ruce další pojmy, např. svoboda, právo, ale také odpovědnost. Demokracie je křehká již ze své podstaty. Jedním z předpokladů jejího správného fungování je totiž nutnost vlastní iniciativy. Ta však musí přicházet od samotných občanů.

Odpovědnost

Důležitým aspektem demokracie je odpovědnost. Tomuto pojmu jakoby se však naši politici i celá společnost snažili ze všech sil vyhýbat. Tradice delegování odpovědnosti na jiné u nás sahá již do dob První republiky, ne-li dále. Během neklidného dvacátého století se navíc násobila. V současné době souvisí u občanů především s nezájmem o dění v politice a veřejném sektoru obecně, či s neochotou chodit k volbám a ovlivnit tak směřování celé země. U politiků se neschopnost přijmout odpovědnost projevuje kladením důrazu na zdiskreditování oponenta více než na péči o legislativu, občany a stát jako takový. Nejzazšími příklady nezodpovědnosti jsou nedávné směňování vnitropolitického tématu – zdravotních poplatků, za podporu prodloužení mise našich vojáků v Afghánistánu, čímž hrozila ostudná ztráta důvěryhodnosti ČR u našich zahraničních partnerů, nebo příklad nejcitelnější – vyjádření nedůvěry vládě během českého předsednictví Evropské unie, čímž jsme možná zbytky oné důvěryhodnosti ztratili.

Po nás potopa

Všeobecně se dá říci, že mezi největší nešvary české politiky a společnosti patří nadřazování osobních zájmů nad zájmy státu a většího celku, a uvažování zpravidla pouze v krátkodobém horizontu. Jestliže poslanci a senátoři dnes odsouhlasí zákon, který je relativně prospěšný nyní, ale za několik let může představovat nebezpečí, nebudou to již nejspíše oni, kdo ponese plody zákona, jejž schvalovali. Podle toho také mnohdy uvažují. Schválením některých zákonů, jako nedávno kupříkladu nechvalně známého „náhubkového zákona“, omezujícího svobodu médií, mohou v současnosti politici zdánlivě odstranit pro ně palčivý problém se zveřejňováním kompromitujících odposlechů, leč v budoucnu se tento zákon může stát základním kamenem pyramidy, kterou již bude dobudovávat někdo jiný, radikálněji uvažující. Občané jsou zas pro změnu schopni následovat kdejaké populistické heslo, které se tváří, že jim přinese určité výhody, aniž by je zajímalo, zda se ve skutečnosti pod hezkou slupkou neskrývá nebezpečný obsah, vedoucí kupříkladu k omezování svobody.

Tuto odpovědnost však není možné nalinkovat zákony. Nutné je spíše budovat v politicích, jakož i v celé české společnosti, z níž vzešli, důraz na morální hodnoty a vést budoucí generace ke schopnosti přijmout odpovědnost za své činy.

Marek Ondráček

Návrh textu – Max Hutar

Před dvaceti lety jsme se ještě mohli vymlouvat na dlouhou dobu hladovění, když jsme zasedali k plně prostřenému stolu konzumních radovánek. V dnešním světě se ale téměř všechna totalitní moc opírá právě o peníze z obchodu spotřebním zbožím, ať už ve formě ropných diktátorů, nadnárodních koncernů, „špinavých“ lobbistů nebo jiných. Totalitní mocenské celky jsou tak plně závislé na občanech, spotřebitelích – a je naší svobodnou volbou, jestli je chceme podporovat. Uvědomění si této situace se potýká s mnoha problémy.

Česká společnost má neblahou tendenci mluvit o věcech veřejných jen ve dvou rovinách: Buď na úrovni celostátní (což obstarávají z televizní obrazovky politici), nebo na úrovni domácí, popř. hospodské, cítí-li se někdo v nálevně více doma než tam, kde spává. Pro demokracii je ale životně důležitá diskuse v prostoru mezi těmito dvěma extrémy: Na úrovni obcí, měst, okresů, čtvrtí, kde ještě jednotlivec má váhu, ale zároveň proměnlivé názorové oponenty.

Dalším velkým nešvarem jsou obrovské rozdíly v zájmu o věci veřejné mezi centry a periferiemi, v okrajových oblastech republiky mají lidé stále velice vágní povědomí o demokracii a možnostech uplatnění v ní, a to nejen ti starší. Kultura a demokratická iniciativa mezitím sedí spokojeně v lese pražských kaváren, nesouc tak do něj dříví.

Nelze se ovšem pasivitě elit divit, je-li třeba i mezi studenty vysokých škol diskusechtivý člověk usazován, ať „to neřeší“ a „je v pohodě“. Spousta lidí podléhá iluzi, že demokracie znamená, že každý si může dělat, co se mu zlíbí, zůstane-li s tím na svém písečku. Zapomíná se ale na to, že když někdo postaví nevkusný dům, je ten dům vidět i z ulice a zkazí-li si někdo život, neodejde někam do ústraní zemřít, ale svou zkažeností pak v nejrůznějších formách otravuje ostatní.

Ale kvalita státu je po všech stránkách závislá na kvalitě jeho občanů, ne naopak. Žádná iniciativa nevyřeší všechny problémy, protože je sama. Čím víc jsou lidé zapojeni do řešení věcí veřejných, tím víc se problémy řeší samy od sebe.

Max Hutar, PedF UK

Všem, kteří našli čas i odvahu svůj návrh poslat, srdečně děkujeme a věříme, že budou inspirací i pro další z vás. Vaše návrhy k dalším tématům prohlášení posílejte e-mailem na adresu textove-dilny­ [zavináč] inventurademokracie [tečka] cz. Na­shle­da­nou ve stře­du na tex­to­vé díl­ně.