Studentské prohlášení - přidat komentář
Diskuse slouží zejména k navrhování trefnějších či poutavějších formulací vět či odstavců. Obsahová stránka prohlášení byla studenty určena již na jarních textových dílnách. Hlavní diskuse o závěrečné podobě prohlášení se pak uskuteční v úterý 13. října od 19:30 v učebně č. 200 v hlavní budově FF UK v Praze na náměstí Jana Palacha. Na dílně budou zároveň probrány vaše nejzajímavější návrhy.
Vzdělání
V málokteré zemi se vysokoškolské tituly tak vystavují na odiv jako v Česku. Přestože se tolik mluví o úpadku školství, titul má u nás stále auru čehosi vznešeného. Jako kdyby dosud platilo, že vzdělávací proces přidává člověku nějakou vyšší kvalitu.
Jenomže celý proces vzdělávání je u nás pokrytecká hra. Hrají ji všichni: studenti, učitelé, rodiče i celá společnost. Málokdo totiž připustí, jak nízko dnešní vzdělání stojí: uživatelská znalost angličtiny, hbité kopírování z Wikipedie a trochu poučené googlování, nic víc se od vysokoškoláka zpravidla nečeká. Náročnější školy k tomu přidají výcvik v mechanickém memorování – a ty vskutku elitní vybaví absolventy seznamem užitečných kontaktů, což je nezřídka pokládáno za to nejcennější. Studium málokoho namáhá a málokoho baví. A jeho smyslem není nic víc, než aby absolvent – coby pracovní jednotka – měl o trochu vyšší cenu na trhu práce.
O významu vzdělávání se mluví v kdejakém vládním dokumentu či stranickém prohlášení. Nikde se nemluví o tom, co to vzdělání vlastně má být.
Jeho smyslem přece není stát se co nejproduktivnějším „lidským zdrojem“, který v první řadě generuje zisk. Vzděláním má člověk získat schopnost rozpoznávat a rozhodovat se. A díky vzdělání by také měl znát alternativy k všudypřítomnému pragmatismu, který se pro většinu lidí stává jediným dostupným vyznáním. Jenomže právě v tom současné školství nejvíc zaostává. Školy nás nevedou ani k poznání, ani k lepší orientaci ve světě, a vůbec už ne k moudrosti. Na všech úrovních vzdělávání nám chybí odvaha hledat a ctít hodnotový systém – a stejně chybí i důraz na lidský charakter.
Přitom právě současná demokracie naléhavě vyžaduje lidi schopné alespoň v základní míře porozumět světu – a také sobě – a vést k tomu i ostatní. Schopnost porozumění získává klíčový význam; je a bude čím dál důležitější v mezilidských vztazích – mezi lidmi různých povah a přesvědčení – a stejně tak v mezinárodním měřítku – jako vzájemné porozumění různých kultur, etnik a náboženství.
Současná demokracie potřebuje také osobnosti, které by se dovedly správně rozhodnout a jednat i ve zcela nových a nečekaných situacích – v takových, ke kterým dosud nemáme žádný návod.
Podporujeme ale takové osobnosti? Ve školách se klade důraz na materiál a techniku: sází se zejména na dobře vybavené učebny. Nám ale chybí především živý kontakt s kvalitními učiteli. S takovými, kteří nám nejen ukážou, kolik toho vědí, ale především jak lze s věděním smysluplně zacházet: jak být jeho prostřednictvím užitečný světu, jak být orientačním bodem pro ostatní a jak se nebát prosazovat i takové věci, které – jednoduše řečeno – nejsou zrovna sexy.
Jenomže současní učitelé tají vlastní názor. Panuje atmosféra, že by neměli studenty ovlivňovat – že to je nevědecké, nebo dokonce manipulující. My ale potřebujeme učitele, kteří mají dostatek rozumu i odvahy k tomu, aby vedli ke kritickému myšlení, formovali, ovlivňovali – a dokonce vychovávali, což nemá být zapovězené slovo. K tomu všemu by měli mít prostor.
To ovšem není jen starost studentů, učitelů či „odborníků na školství“. Je to starost úplně všech. Je k tomu nutná široká podpora celé společnosti.
