Studentské prohlášení - přidat komentář
Diskuse slouží zejména k navrhování trefnějších či poutavějších formulací vět či odstavců. Obsahová stránka prohlášení byla studenty určena již na jarních textových dílnách. Hlavní diskuse o závěrečné podobě prohlášení se pak uskuteční v úterý 13. října od 19:30 v učebně č. 200 v hlavní budově FF UK v Praze na náměstí Jana Palacha. Na dílně budou zároveň probrány vaše nejzajímavější návrhy.
Role České republiky ve světě
Jsme první generace, o které se dá bez nadsázky říct, že se pohybuje v otevřeném světě a je to pro ni samozřejmost. V zahraničí běžně studujeme, často i pracujeme, máme tam řadu přátel, nemáme problém si rozumět. Vidíme tedy naši zemi i z jiné perspektivy. A jako studenti se za aktuální obraz České republiky v zahraničí musíme stydět.
Máme prezidenta, který naším jménem samolibě hlásá bizarní názory na Evropskou unii, na změnu klimatu, na vesmír a přilehlé okolí. Nikdo další nás přitom tak výrazně nereprezentuje: vystupování politiků je do té míry zmatené a nečitelné, že nás v cizině už těžko můžou brát vážně. S kým vlastně tahle země buduje spojenectví? S Evropou, se Spojenými státy, nebo s putinovským Ruskem? A o co jí vlastně jde? Integrovat unii, rozbít unii, nebo prostě jen prudit?
Bohužel, my sami v tom politiky podporujeme. Náš občanský zájem o zahraničí se omezuje na ceny pobytů u moře a na množství sněhu v Alpách. Připadá nám, že normální soužití lidí i států je, když se nikomu do ničeho nemluví: „Vy se nestarejte o nás, my se nestaráme o vás.“ Ani předsednický půlrok nás nepřiměl podívat se dál než na vlastní dvorek.
Výsledkem je, že jsme prostě bezvýznamní – nikdo se námi nezabývá. Nejsme pro svět ani zajímaví, ani nebezpeční. Z takové beztvarosti nemůže vzniknout žádná identita ani žádná pořádná role.
Bylo by přitom moc hezké, kdybychom v mezinárodním prostředí alespoň dokázali využít jedinečnou zkušenost, kterou máme. Čtyřicet let jsme žili v totalitě, mohli bychom tedy být citlivější na otázky lidských práv. Mohli bychom být schopni dobře rozpoznávat nenápadný nástup autoritářských režimů či pozvolnou korozi demokracie. Možná i Rusko dovedeme odhadnout lépe, než to dovedou západní státy.
Jenomže my ještě máme problémy zcela základního druhu: nejenže nevíme, jakou roli ve světě chceme hrát, ale především nemáme vůli ji společně hledat, shodnout se na ní a dohodu dlouhodobě dodržovat. A tak všechno nasvědčuje tomu, že role trapných, věčně kverulujících kašpárků nám už zůstane.
