Studentské prohlášení - přidat komentář
Diskuse slouží zejména k navrhování trefnějších či poutavějších formulací vět či odstavců. Obsahová stránka prohlášení byla studenty určena již na jarních textových dílnách. Hlavní diskuse o závěrečné podobě prohlášení se pak uskuteční v úterý 13. října od 19:30 v učebně č. 200 v hlavní budově FF UK v Praze na náměstí Jana Palacha. Na dílně budou zároveň probrány vaše nejzajímavější návrhy.
Křehká demokracie
Zřejmě se tedy čeká, že naše generace konečně napraví veškeré průšvihy současné demokracie. Od starších slýcháme, že teprve s námi přijde do politického a občanského života nová kultura. Že konečně nastanou lepší časy. Je to další z mnoha sázek na mladou generaci. Důvěra jistě potěší, ale na rovinu – myslet si, že takovou věc nějak sami zvládneme, je naivita – nebo spíš alibismus.
Pokud se totiž naše generace něčím odlišuje, tak právě tím, že se ničím neodlišuje, přinejmenším co se hodnot týče. Veřejné dění nás moc nezajímá a politika nás štve – a hlavně jí vůbec nerozumíme. To, že se sem tam objeví nahodilá protestní akce, nebo dokonce vlna akcí organizovaných přes internet, na věci nic nemění. Do veřejné činnosti se nám nechce – zejména pokud by měla být soustavná. Jsme na tom prostě úplně stejně jako všichni dospělí kolem nás. A nedřímá v nás žádná potřeba vymezovat se vůči nim. Nechceme změnit svět.
S takovou touhou se totiž nikdo nerodí, a taky není dána mládím; je prostě potřeba se ji naučit. Jenomže od koho? Ti, kteří by měli být našimi autoritami a učiteli, si zvykli ignorovat veřejnou sféru a žít si svůj soukromý život. To jsme odkoukali víc než dobře. I my bez váhání nadřazujeme soukromý zájem nad společný a zdá se nám to přirozené. Že to může být jinak, nás už ani nenapadne. A co hůř, ani elity už nás z toho nevytrhují.
I my rádi spoléháme na to, že veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu. Za kvalitu veřejného dění taky necítíme žádnou odpovědnost.
Přitom se už několikrát ukázalo, že veřejný prostor nemůže být ponechán sobě samému. Překvapivě brzy se zkazí – jako všechno, o co se přestalo pečovat. Krom toho se v něm vždycky najde dost těch, kteří si ho šikovně a bez skrupulí zařizují pro sebe.
Tím se spouští zprvu nenápadný proces: účast ve veřejném prostoru se nám víc a víc znechucuje, roste pocit, že na veřejné dění nemáme vliv, a o to víc svou účast vzdáváme. Vstoupit do veřejného prostoru ovšem bude čím dál těžší a brzy se veřejný prostor pro slušného člověka uzavře úplně. Pak je přímo ohrožena naše svoboda – jenomže v té chvíli už s tím nenaděláme nic.
Demokracie, ve které žijeme, je zkrátka mnohem křehčí, než si obvykle připouštíme. Snadno o ni můžeme přijít. To, že vůbec jakž takž funguje, nezařídila nějaká neviditelná ruka dějinně nevyhnutelných demokratických principů. Demokracie stojí na konkrétním úsilí konkrétních lidí. Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – prostě jako za svou osobní věc.
Starost o veřejný prostor nehodláme chápat jako nepříjemnou povinnost, která se musí plnit s odříkáním a sebezapřením. Naopak: máme za to, že dává každému člověku klíč k nalezení sebe sama. A může být také zdrojem radosti – že jsme něčemu dobrému prospěli, že někomu budeme inspirací, že něco v našem okolí zkrásní.
