Vzdělání: Bere ho u nás někdo vážně?

Debatní cyklus volně navazující na Dobu Železnou a Koženou je zaměřen na nejzávaznější problémy naší současné demokracie. Výchozím bodem debat je prohlášení Inventura demokracie 2009, které sepsali studenti vysokých škol na veřejných textových dílnách v průběhu roku 2009.

Hosté

Místo a čas

• středa 11. listopadu, 19:00
• Fakulta sociálních věd UK
• Opletalova ulice 26, Praha (mapa)
• aula č. 106

Studentské prohlášení, část „Vzdělání“

V málokteré zemi se vysokoškolské tituly tak vystavují na odiv jako v Česku. Přestože se tolik mluví o úpadku školství, titul má u nás stále auru čehosi vznešeného. Jako kdyby dosud platilo, že přidává člověku nějakou vyšší kvalitu.

Jenomže celý proces vzdělávání je u nás tak trochu pokrytecká hra. Hrají ji všichni: studenti, učitelé, rodiče i celá společnost. Málokdo totiž připustí, jak nízko dnešní vzdělání stojí: uživatelská znalost angličtiny, hbité kopírování z Wikipedie a trochu poučené googlování, víc se od studenta zpravidla nečeká. Náročnější školy k tomu přidají výcvik v mechanickém memorování – a ty vskutku elitní vybaví absolventy seznamem užitečných kontaktů, což je nezřídka pokládáno za to nejcennější. Studium málokoho namáhá a málokoho baví. A jeho smyslem není nic víc, než aby absolvent – coby pracovní jednotka – měl o trochu vyšší cenu na trhu práce.

O významu vzdělávání se mluví v kdejakém vládním dokumentu či stranickém prohlášení. Nikde se ale nemluví o tom, co to vzdělání vlastně má být.

Jeho smyslem přece není stát se co nejproduktivnějším „lidským zdrojem“, který v první řadě generuje zisk. Vzděláním má člověk získat schopnost rozpoznávat a rozhodovat se. A díky vzdělání by také měl znát alternativy k všudypřítomnému pragmatismu, který se pro většinu lidí stává jediným dostupným vyznáním. Jenomže právě v tom současné školství nejvíc zaostává. Školy nás nevedou ani k poznání, ani k lepší orientaci ve světě, a už vůbec ne k moudrosti. Na všech úrovních vzdělávání nám chybí odvaha hledat a ctít hodnotový systém – a stejně chybí i důraz na lidský charakter.

Přitom právě současná demokracie naléhavě vyžaduje lidi schopné alespoň v základní míře porozumět světu – a také sobě – a vést k tomu i ostatní. Současná demokracie potřebuje také osobnosti, které by se dovedly správně rozhodnout a jednat i ve zcela nových a nečekaných situacích – v takových, ke kterým dosud nemáme žádný návod.

Umíme ale takové osobnosti podporovat? Ve školách se klade důraz na materiál a techniku: sází se zejména na dobře vybavené učebny. Nám ale chybí především živý kontakt s kvalitními učiteli. S takovými, kteří nám nejen ukážou, kolik toho vědí, ale především jak lze s věděním smysluplně zacházet: jak být jeho prostřednictvím užitečný světu, jak být orientačním bodem pro ostatní a jak se nebát prosazovat i takové věci, které – jednoduše řečeno – nejsou zrovna sexy.

Jenomže současní učitelé tají vlastní názor. Panuje atmosféra, že by neměli studenty ovlivňovat – že to je nevědecké, nebo dokonce manipulující. My ale potřebujeme učitele, kteří mají dostatek rozumu i odvahy k tomu, aby vedli ke kritickému myšlení, formovali, ovlivňovali – a dokonce vychovávali, což nemá být zapovězené slovo. K tomu všemu by měli mít prostor.

Je zcela mylné domnívat se, že si tento prostor můžou vydobýt sami, případně s pomocí ministerstva školství. Chceme-li být do budoucna inspirativní, sebevědomou a svobodnou zemí, vzdělání nesmí tématem jenom pro učitele, studenty a pro politiky. Musí být prvořadým tématem pro nás všechny; důležitějším než Benešovy dekrety, nové dálnice nebo poplatky u lékaře. Jinak těžko můžeme směřovat jinam než na evropskou kulturní periferii.