Cyklus debat Inventura demokracie 2009
- Jak dopadla výzva „Dejte nám dárek ke dvacetinám“?
- Reflexe naší komunistické minulosti
- Vzdělání
- Křehká demokracie
- Role České republiky ve světě
Místo konání
Zvětšit mapu
Související odkazy
- Studentské prohlášení Inventura demokracie 2009 – celé prohlášení
Češi a ti ostatní: chceme mít nějakou roli ve světě?
Debatní cyklus volně navazující na Dobu Železnou a Koženou je zaměřen na nejzávaznější problémy naší současné demokracie. Výchozím bodem debat je prohlášení Inventura demokracie 2009, které sepsali studenti vysokých škol na veřejných textových dílnách v průběhu roku 2009.
Debatu s Madeleine Albrighotvou pořádáme ve spolupráci s nadací Forum 2000 a Knihovnou Václava Havla.
Hosté
Madeleine Albrightová (1937) se narodila jako Marie Jana Korbelová v pražské židovské rodině. V roce 1948 se celá rodina po přečkání války na Britských ostrovech usadila ve Spojených státech. Madeleine Albright byla v letech 1993 – 1997 velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN, následující čtyři roky ministryní zahraničí. Významně se zasadila o rozšíření NATO o někdejší státy Varšavské smlouvy – Česko, Polsko a Maďarsko. Nyní přednáší na Georgetown University a podílí se na činnosti Národního demokratického institutu pro mezinárodní vztahy.
Moderátorem odpoledne bude Jan Urban.
Místo a čas
- sobota 14. listopadu, 14:00
- Filozofická fakulta UK
- nám. Jana Palacha 2, Praha (mapa)
- Velká aula
Studentské prohlášení, část „Role České republiky ve světě“
Jsme první generace, o které se dá bez nadsázky říct, že se pohybuje v otevřeném světě a je to pro ni samozřejmost. V zahraničí běžně studujeme, často i pracujeme, máme tam řadu přátel, nemáme problém si rozumět. Vidíme tedy naši zemi i z jiné perspektivy. A jako studenti se za aktuální obraz České republiky v zahraničí musíme stydět.
Máme prezidenta, který samolibě hlásá svoje bizarní názory na Evropskou unii, na změnu klimatu, na vesmír a přilehlé okolí – a to vše naším jménem. Nikdo další nás přitom tak výrazně nereprezentuje: vystupování politiků je do té míry zmatené a nečitelné, že nás v cizině už těžko můžou brát vážně. S kým vlastně tahle země buduje spojenectví? S Evropou, se Spojenými státy, nebo s putinovským Ruskem? A o co jí vlastně jde? Integrovat unii, rozbít unii, nebo prostě jen prudit?
Bohužel, my sami v tom politiky podporujeme. Náš občanský zájem o zahraničí se omezuje na ceny pobytů u moře a na množství sněhu v Alpách. Připadá nám, že normální soužití lidí i států je, když se nikomu do ničeho nemluví: „Vy se nestarejte o nás, my se nestaráme o vás.“ Ani předsednický půlrok nás nepřiměl podívat se dál než na vlastní dvorek.
Výsledkem je, že jsme prostě bezvýznamní – nikdo se námi nezabývá. Nejsme pro svět ani zajímaví, ani nebezpeční. Z takové beztvarosti nemůže vzniknout žádná identita ani žádná pořádná role.
Kdybychom v mezinárodním prostředí alespoň dokázali využít jedinečnou zkušenost, kterou máme: čtyřicet let jsme žili v totalitě, mohli bychom tedy být citlivější na otázky lidských práv. Mohli bychom být schopni dobře rozpoznávat nenápadný nástup autoritářských režimů či pozvolnou korozi demokracie. Možná i Rusko dovedeme odhadnout lépe, než to dovedou západní státy.
Jenomže my ještě máme problémy zcela základního druhu: nejenže nevíme, jakou roli ve světě chceme hrát, ale především nemáme vůli ji společně hledat, shodnout se na ní a dohodu dlouhodobě dodržovat. A tak všechno nasvědčuje tomu, že role trapných, věčně kverulujících kašpárků nám už zůstane.
