(!) Prohlížíte si archiv webu Inventury demokracie 2008 – 2009. Informace zde uvedené nemusejí být aktuální. Pravidelně aktualizovaný web současné Inventury naleznete na adrese www.inventurademokracie.cz.
Inventura demokracie

Reflexe komunistické minulosti: Jak jsme daleko?

Debatní cyklus volně navazující na Dobu Železnou a Koženou je zaměřen na nejzávaznější problémy naší současné demokracie. Výchozím bodem debat je prohlášení Inventura demokracie 2009, které sepsali studenti vysokých škol na veřejných textových dílnách v průběhu roku 2009.

Hosté

fotografie Markuse Meckela

Markus Meckel (1952) je německý teolog a historik, bývalý poslanec Bundestagu. Od 70. let se aktivně angažoval v německém protikomunistické opozici, v říjnu 1989 spoluzakládal stranu SDP. Působí jako poradce ředitele v nadaci pro studium SED (Jednotná socialistická strana Německa) a ve spolkovém úřadě pro vyšetřování svazků německé státní policie.

Matěj Spurný (1979), doktorand Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK, je členem o.s. Antikomplex, které řeší problematiku česko-německých vztahů a otázku Sudet. Autorsky se podílel na výstavě a knize Zmizelé Sudety. Účastní se také výzkumu o úloze KSČ na FF UK.

Jan Štern (1953) je scénárista a producent. Za svého působení v ČT spolurežíroval dokumentární cyklus o obětech komunistické represe Ztracené duše národa. Po revoluci byl poslancem Občanského fóra a krátce ODA. Po roce 1968 pracoval v redakci samizdatového časopisu Prostor.

Moderátorem večera bude Ondřej Matějka.

Místo a čas

  • úterý 10. listopadu, 19:00
  • Právnická fakulta UK
  • nám. Curieových 7, Praha (mapa)
  • Velká aula

Studentské prohlášení, část „Reflexe naší komunistické minulosti“

Jsme první studentská generace, o které se říká, že konečně není poznamenána komunismem. Jelikož jsme dobu před Listopadem nezažili a nic o ní nevíme, má se za to, že jsme unikli jejímu vlivu. Pravda je ovšem právě opačná; čím méně o minulosti víme, tím víc nás znesvobodňuje. Přitom pořádná reflexe komunistické minulosti ještě ani nezačala – za celých dvacet let. To pokládáme za zásadní průšvih.

Jediné, co českou společnost čas od času trochu vzruší, jsou totiž nahodilé estébácké kauzy našich celebrit. Komunistická minulost se používá čistě účelově: k boji o moc, k potápění politických protivníků či k lepší prodejnosti novin. Nic z toho samozřejmě za reflexi minulosti nepovažujeme. Jednoduché nálepky a skandální odhalení ve stylu „podepsal nebo nepodepsal“ nám prostě nemůžou stačit.

Dodnes nám chybí jasné pojmenování principů, jakými fungovala totalitní moc a jak deformovala společnost i jednotlivce. Nemáme ani trochu zmapováno, kolik návyků i postojů z té doby si všichni neseme, aniž o tom víme. Dá se jen tušit, že jich není málo.

Proč například tak rádi podléháme pocitu, že o nás rozhoduje „někdo nahoře“ a že se s tím nedá nic dělat? Proč se zpravidla bojíme zasazovat se o věc, kterou považujeme za dobrou? Proč nám každý boj s arogantní mocí pořád připadá jako zbytečná výstřednost?

Podobně se můžeme ptát dál: Jak je možné, že lež tak snadno bereme jako společensky přijatelnou? Kde se vzala tak velká tolerance k obcházení zákonů a k podvádění státu? A odkdy tak rádi věříme, že na prvním místě jsou materiální jistoty a všechno další je jen šlehačka na dortu?

Nevíme, co z toho je přímý následek komunismu, ale jedno je jisté: ani naše generace, pokládaná za svobodnou, od ničeho z toho osvobozena není. Minulost nás ovlivňuje skrze rodiče, učitele, úřady i atmosféru ve společnosti. A proto chceme vědět, jaká ta minulost doopravdy je.

Pokud dokážeme rozpoznat, co činilo naši společnost před Listopadem nesvobodnou, máme větší šanci rozpoznat podobná rizika i dnes. Také v dnešní situaci je důležité umět vnímat i jemné posuny od svobody k nesvobodě. I dnes je důležité být citliví na projevy nesvobody ve svém okolí. I dnes je třeba odhalovat nové, nenápadné formy totality a umět na ně patřičně reagovat.