Cyklus debat Inventura demokracie 2009
- Jak dopadla výzva „Dejte nám dárek ke dvacetinám“?
- Reflexe naší komunistické minulosti
- Vzdělání
- Křehká demokracie
- Role České republiky ve světě
Místo konání
Zvětšit mapu
Související odkazy
- Studentské prohlášení Inventura demokracie 2009 – celé prohlášení
Umíme žít v demokracii?
Debatní cyklus volně navazující na Dobu Železnou a Koženou je zaměřen na nejzávaznější problémy naší současné demokracie. Výchozím bodem debat je prohlášení Inventura demokracie 2009, které sepsali studenti vysokých škol na veřejných textových dílnách v průběhu roku 2009.
Hosté
Martin Bútora (1949), slovenský sociolog, spoluzakládal v roce 1989 hnutí Verejnosť proti násiliu a sestavoval jeho program. V kanceláři prezidenta Václava Havla působil jako poradce pro oblast lidských práv. Počátkem 90.let vyučoval na Karlově univerzitě a Trnavské univerzitě. V roce 1997 založil Institut pro veřejné otázky, jehož je dodnes programovým ředitelem. Mezi lety 1999 – 2003 byl velvyslancem SR v USA, v roce 2004 kandidoval na prezidenta Slovenské republiky. Prezident Rudolf Schuster mu v roce 2002 propůjčil státní vyznamenání Řád L̓udovíta Štúra II. třídy.
Erik Tabery (1977), novinář a politický komentátor, je znám především jako šéfredaktor týdeníku Respekt. V redakci časopisu působí už dvanáct let; je držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky za r. 2008. Kromě toho vydal dvě knihy popisující konkrétní události na české politické scéně: v r. 2006 Vládneme, nerušit (kniha, podle níž byl natočen stejnojmenný televizní dokument, nahlíží do zákulisí opoziční smlouvy z r. 1998) a o dva roky později Hledá se prezident - Zákulisí voleb hlavy státu.
Moderátorem večera bude Jan Hron.
Aktualizováno 11. 11. 15:00: Jacques Rupnik, který měl být také hostem naší debaty, se debaty bohužel nezúčastní.
Místo a čas
- čtvrtek 12. listopadu, 18:30
- Vysoká škola ekonomická
- Praha–Žižkov, nám. W. Churchilla 4 (mapa)
- Vencovského aula (dříve Nová)
Studentské prohlášení, část „Křehká demokracie“
Zřejmě se tedy čeká, že naše generace konečně napraví veškeré průšvihy současné demokracie. Od starších slýcháme, že teprve s námi přijde do politického a občanského života nová kultura. Že konečně nastanou lepší časy. Je to další z mnoha sázek na mladou generaci. Důvěra jistě potěší, ale na rovinu – myslet si, že takovou věc nějak sami zvládneme, je naivita – nebo spíš alibismus.
Pokud se totiž naše generace něčím odlišuje, tak právě tím, že se ničím neodlišuje, přinejmenším co se hodnot týče. Veřejné dění nás moc nezajímá a politika nás štve – a hlavně jí vůbec nerozumíme. To, že se sem tam objeví nahodilá protestní akce, nebo dokonce vlna akcí organizovaných přes internet, na věci nic nemění. Do veřejné činnosti se nám nechce – zejména pokud by měla být soustavná. Jsme na tom prostě úplně stejně jako všichni starší kolem nás. A nedřímá v nás žádná potřeba vymezovat se vůči nim. Nechceme změnit svět.
S takovou touhou se totiž nikdo nerodí, a taky není dána mládím; je prostě potřeba se ji naučit. Jenomže od koho? Ti, kteří by měli být našimi autoritami a učiteli, si zvykli ignorovat veřejnou sféru a žít si svůj soukromý život. To jsme odkoukali víc než dobře. I my bez váhání nadřazujeme soukromý zájem nad společný a zdá se nám to přirozené. Že to může být jinak, nás už ani nenapadne.
I my rádi spoléháme na to, že veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu.
Přitom se už několikrát ukázalo, že veřejný prostor nemůže být ponechán sobě samému. Překvapivě brzy se zkazí – jako všechno, o co se přestalo pečovat. Krom toho se v něm vždycky najde dost těch, kteří si ho šikovně a bez skrupulí zařizují pro sebe.
Tím se spouští zprvu nenápadný proces: účast ve veřejném prostoru se nám víc a víc znechucuje, roste pocit, že na veřejné dění nemáme vliv, a o to víc svou účast vzdáváme. Vstoupit do veřejného prostoru ovšem bude čím dál těžší a brzy se veřejný prostor pro slušného člověka uzavře úplně. Pak je přímo ohrožena naše svoboda – jenomže v té chvíli už s tím nenaděláme nic.
Řekněme to naplno: naše demokracie je křehká a snadno o ni můžeme přijít. To, že vůbec jakž takž funguje, nezařídila nějaká neviditelná ruka dějinně nevyhnutelných demokratických principů. Demokracie stojí na konkrétním úsilí konkrétních lidí. Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – jako za svou osobní věc.
Jinak hrozí, že si za deset let budeme připomínat její nedožité třicetiny.
