Co podle Vás nejvíc schází naší demokracii 20 let po revoluci?

novinář a esejista

Vůle k překonání obrozeneckého myšlení.

Josef Jungmann vycházel z filosofa XVIII. století von Herdera. Ten chápal řečníka ne jako občana, ale jako soukmenovce, který má vyjadřovat vůli národa. Jazyk zredukoval na zdroj vlastního poznání.

Pro Bolzana, kterého jsme odmítli, má jazyk především roli pomocnou, není pro něj jediným nástrojem poznání světa. Národ podle Bolzana neformuje jazyk, ale politické úkoly, které si před sebe klade. V jeho pojetí je jazyk záležitostí znakovou, a tím klade důraz na společnost rovnoprávných občanů, ať již hovoří jakýmkoliv jazykem.

V Česku dodnes převládá Jungmannovo pojetí. Hledáme poznání pouze v nás, kontext jsme si zmenšili, jak to nejvíc šlo.

Podle stejného vzorce pracuje i naše politika. Srovnává se jen sama se sebou a těží z našeho zpozdilého obrozenectví. Teprve až pochopíme Bolzana, staneme se demokraty.

režisérka dokumentárních filmů a pedagožka FAMU

Naše demokracie je mladá, nezralá a nezkušená. Do politiky přichází mnoho zlatokopů a zatím, zdá se, není dost mechanismů, jak je z ní vytlačit. Mnozí občané reagují nezájmem o věci veřejné a nechodí k volbám. Politici tento vzkaz nedostatečně čtou a nedostatečně se podle něj zařizují. Vlastní zájmy opakovaně nadřazují zájmu celku.

Naší demokracii nejvíc schází důslednost v potírání korupce a jasný postoj politiků k této rakovině politiky. Ta pak bují do všech oblastí a dusí zdravé tkáně. Média jsou málo důsledná v jejím odhalování. Politici mají obavu z nezávislých médií a mají tendenci nominovat do mediálních rad poslušné vykonavatele své moci a všemožně média umravňovat. Pragmatismus vítězí nad idejemi. Úkolem nás občanů je nerezignovat a asertivně a stále dávat politikům najevo, co si přejeme.

vysokoškolský pedagog, bývalý ředitel ČT

Zcela chybí úcta politiků a kolem nich kroužících manipulátorů a lobbistů k veřejnosti, schází respekt k občanské společnosti.

Nemám na mysli častá pořádání referend postavených na populisticky formulovaných otázkách, ale skutečný a nepředstíraný zájem o Masarykovo „blaho lidu a republiky“. V současnosti, zdá se, veřejnost slouží jen jako nepohodlný elektorát, který není schopen naplnit přání politiků. Avšak ti zjevně ani netuší, že jejich profesí je služba veřejnosti, nikoli sobě či svým známým.

Dochází k pokusům změnit volební zákon. A také ústavu. Vše legislativně ohnout, aby se pohodlně vládlo na náklady daňových poplatníků a bylo zabráněno vstupu jakýchkoli nových seskupení do struktur na všech úrovních, od místní přes krajskou až po celostátní. Nejde už jen o poklesky „naší demokracie“, ale o hluboké rány.

filosof, jeden z mluvčích Charty 77 a emeritní profesor FF UK a ETF UK

Stručně bych řekl, že největším nedostatkem „naší demokracie“ je velký nedostatek demokratů. To by však mohlo působit spíš jako bonmot, i když to je pravda. Proto raději ocituji to, co jsem napsal před více než 40 lety, ale co platí i pro naši přítomnost:

„Krize naší společnosti není primárně v nedostatku demokratičnosti; to je pouze jeden z důsledků krize. Její počátek je v mravní ochablosti, neuvědomělosti, nedostatku kritické soudnosti, bázlivosti, nepevnosti a nedůslednosti jednotlivců. Zdravá demokracie se musí opírat o odpovědné rozhodování politicky vzdělaných občanů.“ Jak píše Masaryk v České otázce, „parlamentarism bez politického vzdělání poslanců a tudíž voličů je maskovaným absolutismem.“

herec, moderátor, publicista, dramatik a režisér

Demokracie.

politický analytik

Odpověď na tuto otázku poskytl už před 80 lety prezident Tomáš G. Masaryk, který o první republice řekl zhruba tolik, že nyní máme demokracii, chybí ale demokraté. Ve zkratce tak popsal známý problém: vývoj institucí demokracie v nových demokraciích předbíhá změnu v myšlení lidí.

Propast mezi demokratickými institucemi a demokratickou kulturou je nyní o to větší, že za asistence Evropské unie se institucionální modernizace odehrála v posledních 20 letech nesmírně rychle. Zaostalé postkomunistické země byly na povrchu transformovány v demokracie a tržní ekonomiky v rekordně krátkém čase. Změna v myšlení lidí směrem k demokratické kultuře je ovšem pomalejší. Obvykle trvá dvě generace. I proto lze říci, že naší demokracii 20 let po revoluci zatím nejvíce schází demokraté.

divadelní a filmová herečka

Morálka.

ředitel Institutu B. Martinů v Praze, autor opery o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude…, skladatel filmové hudby (Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Obsluhoval jsem anglického krále atd.)

Demokracii v České republice schází trpělivost k prosazování postupných změn a vědomí, že se jedná o nedokonalý systém, jehož fungování závisí na aktivitě každého jednotlivého občana.

příslušnice rodu Colloredo-Mansfeldů

To ještě není demokracie. Skutečná demokracie chybí ve všech oblastech života naší společnosti i 20 let po revoluci. Je ještě mnoho sil, které brzdí rozvoj demokracie v důsledku přetrvávajícího komunistického myšlení.

filosof a sociolog

České demokracii chybí tragicky hnutí nebo strana, která by úspěšně zastupovala hledisko, podle něhož spor mezi komunismem a kapitalismem nebyl řešením problémů průmyslové modernosti, ale jejich závratným prohloubením. Hnutí, které by bojovalo proti dělení světa mezi velmocenské bloky, místo aby se snažilo nalézt si v rozděleném světě nejsilnějšího protektora. Hnutí, které by vidělo v kapitalismu a komunismu jen dvě stránky téhož, dva způsoby, jak jít k tomu samému cíli. Ne jednu z cest k cíli, ale cíl sám je třeba odmítnout.

meritní profesor mikrobiologie a imunologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, člen České lékařské akademie

Naší demokracii chybí politický realismus. Tím myslím systém, který chrání před politickými vášněmi, nevědomou i vědomou nepoctivostí a laciným populismem. I dneska by měla být Masarykova okřídlená věta „nebát se a nekrást“ základním požadavkem politické slušnosti.

Stejně tak je dnes platné jeho heslo „rozčilení není program“. Pro mne je smutné, že jsme opustili „ideály humanitní“ a neosvojili si zásady humanitní praxe. Při sledování diskusí v médiích mne děsí, že naši političtí představitelé neumějí jeden druhému naslouchat. Že svou domnělou pravdu prosazují překřikováním se. Vůbec nechápou, že k pravdě se nelze prolhat.

Naší demokracii by velmi prospělo respektování metod, které jsou běžné ve vědě. V harmonickém politickém systému by mezi politikou a vědou měla panovat shoda. Velmi mne trápí, že mladí lidé u nás vyrůstají v prostředí, v němž chybí morální vzory. Napříč generacemi postrádám vzdělané a neúplatné vůdce, kteří by uměli předkládat demokratické společnosti generativní vize.

redaktor nakladatelství a literárního časopisu Host, prozaik, scénárista, publicista, signatář Charty 77

T. G. Masaryk předpokládal, že českoslovenští občané, kteří byli zvyklí žít pod vládou c. a k. armády a byrokracie, budou muset po desetiletí k demokracii dorůstat. Bohužel, následující desetiletí nebyla školou demokracie, ale léty násilí a vražd, a tak naší demokracii ještě dnes, 20 let po sametové revoluci, scházejí demokrati. Všichni se musíme obtížně učit, že k demokracii a osobní svobodě patří i odpovědnost a kázeň a že základní hodnotou ve všech vztazích a ve všem konání je zapomínaná a zrazovaná slušnost.

moderátorka zpravodajských relací České televize

Naše demokracie prožívá určitou postpubertu. Je dospělá, nicméně stále ještě nevyzrálá. Velmi rychle jsme si zvykli na její výhody: cestování, které omezuje snad jen stav našeho účtu, svobodné projevení názorů, za něž můžeme být kritizováni, nikoli však nemístně popotahováni, a možnosti vzdělávání a seberealizace, jež záleží jen a jen na našich schopnostech a ochotě obětovat určité osobní svobody či požitky, abychom dosáhli na mety, po kterých toužíme. Skvělé, tleskám!

Ale máme tu problém: politiku a její kulturu, která je tak nízká, že už se ani kulturou nazývat nedá. Hluboké rozčarování přináší fakt, že mnozí naši politici nehájí zájmy tohoto státu, ale především ty svoje. Vytrácí se národní hrdost, protože je stále méně věcí a veřejně činných lidí, na které bychom mohli pohlížet s úctou a respektem. A protože nám 20 let po revoluci znovu chybí vzory, začíná převládat chamtivost a s ní ruku v ruce jdoucí korupce.

signatář Charty 77 a člen VONS, od roku 1996 světící biskup pražský

Postrádám především kultivovanou diskusi politiků, kteří mají hledat řešení různých úkolů a potřeb, které přináší současná doba. Jsou ve své většině v zajetí úzkoprsých stranických zájmů. Chybí mi u nich zaujetí ideály, spojené s realistickým pohledem na situaci a střízlivým odhadem možností. Předvolební laciné sliby zůstávají zapomenuty a jsou určeny k propracované manipulaci nemalé části našich spoluobčanů, kterým chybí občanská zralost a odpovědnost.

Zdravým podhoubím dobře fungující demokracie je vyspělá občanská společnost. Do té máme dosud bohužel daleko. Přes mnohé klady polistopadového vývoje zůstávají před námi nenaplňované a neprávem opomíjené výzvy: naučit se držet dané slovo, úcta k druhému a odpovědnost za společné dobro.

literární historik, ředitel Knihovny Václava Havla

Schází VYVÁŽENÍ, neboli správné rozlišování, ve dvou bodech.

Za prvé, vyvážení mezi českým vlastenectvím a evropanstvím. Na jedné straně ze socialismu přežil typus „Čecháčka“ (pojmem Václava Černého) – bytosti, která o Evropě nic vědět nechce a která je málem hrdá na to, že neumí jinak než česky. Na druhé straně se v některých vrstvách rozšířilo povrchní huráevropanství, které si myslí, že češství je něco přežitého a nesmyslného. Skutečné vlastenectví a skutečné evropanství ale jsou něco jiného. Ty se vzájemně podmiňují a podporují.

Za druhé, vyvážení mezi vztahem k nacismu a komunismu. Na jedné straně je ve slušné společnosti nemyslitelné hlásit se k (neo)nacismu či obhajovat jeho ideový základ, tedy rasismus. To je správné. Na druhé straně se lze legálně hlásit ke komunismu či obhajovat jeho ideový základ, tedy marxismus. A to je zlé.

ředitel Městské knihovny v Praze

Byl to prý Winston Churchill, který tvrdil, že existují dva druhy politiků. Jedni se rozhodují podle výsledků příštích voleb. Ti druzí podle toho, co se jednou bude psát v učebnicích dějepisu.

Potřebujeme ty druhé; ty, kteří své činy budou odvíjet od zájmů příštích generací. Kteří za své jedno volební období stihnou co nejvíce užitečné práce. A nepromrhají jej snahou, aby to volební období nebylo poslední.

Potřebujeme odhodlané a poučené voliče, kteří nad volební urnou budou přemýšlet o svých dětech, vnoučatech, pravnoučatech. Kteří zodpovědným politikům dají příležitost. A nemilosrdně je ztrestají, pokud tu příležitost nevyužijí. Politická strana, která vpustí na klíčová místa veřejné správy korupčníky a švindlíře, musí v nejbližších volbách dostat krutý výprask. Čtyři roky nepodmíněně v opozici – nejlépe mimoparlamentní. Budou-li se takto voliči chovat, vybudují si politické strany velmi rychle účinné kontrolní a sebečistící mechanismy.

novinář, pedagog New York University v Praze, před listopadem ‘89 jeden z předních disidentů

Smyslem demokracie je zbavit občana strachu. Demokracie má nahrazovat právo silnějšího právem zákona a právní kultury, které platí bez výjimek a pro všechny stejně. A to česká demokracie ještě neumí – a dvacet let po listopadu 1989 je otázkou, zda to umět chce.

Svobodné volby samy o sobě ještě nejsou demokracie – pokud můžeme volit jenom další nedotknutelné a nekritizovatelné. Dokud občan nebude mít důvěru v nestrannost soudů, nezbaví se obavy z jakéhokoliv střetu s úředníkem či politikem, schovávajícím se za „stát“. Užívám si každý den svobody od komunistické tuposti, ale nemohu si dovolit nazývat aroganci a drzost nových beztrestných oligarchií tím krásným pojmem demokracie, označujícím „vládu lidu a pro lid“.

herečka, muzikantka a spisovatelka

Demokracie. Nejen ve smyslu jejího vyžadování, ale především jejího respektování.

Aby každý, kdo volá „mám právo“, byl schopen připojit „mám i povinnosti“.

zpěvačka

Rovnováha, tolerance a úcta k některým základním morálním hodnotám. Stále si myslím, že se ještě plně nemůžeme nazývat demokracií. Ačkoliv nic není dokonalé, schází nám hlavně opravdoví politici. Je jich jen pár, kterým se dá trochu věřit a sympatizovat s nimi. Myslím, že se v České republice teprve tvoří jistá demokratická kultura. Je na nás všech, abychom chodili k volbám a podporovali toto světlo na konci tunelu, které denně čelí nelehkým zkouškám.

profesor Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, zabývá se dějinami školství a alternativní pedagogikou

Odpověď může být velmi jednoduchá: máme vybudovány všechny potřebné demokratické instituce hájící nezávislost a rozdělení moci zákonodárné, výkonné i soudní, ale chybí nám do nich demokraticky smýšlející lidé. Většina lidí je příliš zatížena myšlením minulých režimů – hierarchizace, nezodpovědnost, malé sebevědomí, autoritářství, vyplývající z funkce či postavení, a vědomí, že stát je „dojnou krávou“. Vše ostatní je jen rozmělňováním této odpovědi.

filosof, teolog, sociolog, profesor Univerzity Karlovy, kněz a spisovatel

Naše demokracie mi připomíná tělo, které sice má důležité orgány (strany, parlament aj.), ale mizerně funguje krevní oběh – veřejná diskuse, kvalitní kritická média, právní povědomí občanů, zkrátka kultura občanské komunikace.

Biosférou demokracie je občanská morálka, solidarita, vzdělání a kritické myšlení – v tom máme velké rezervy. Jsme příliš tolerantní (nebo spíš lhostejní) tam, kde bychom tolerantní být neměli, a netolerantní tam, kde je tolerance a úcty třeba. Když politici chápou veřejný úřad jako podnikatelský záměr místo odpovědné služby a vrstva polistopadových zbohatlíků si může zaplatit své politiky, novináře a soudce, ničí se to, s čím demokracie stojí a padá: důvěra.

A ještě něco důležitého chybí: schopnost stydět se.

profesor Boston Univerzity, po roce 1989 profesor Univerzity Karlovy, filosof a spisovatel

Budíky Prim, pevné boty Svit a činorodí občané. Poúnorový režim požadoval budovatelské nadšení, posrpnový vynucoval občanskou pasivitu. Jako za císaře pána – konzumujte, jezděte na chaty, jen se nepleťte do politiky! A co máme výmluv! Třeba že politika je eklhaft, že to stejně stojí za… víte co. A že jediné, co člověk zmůže, je bejt proti komoušům. To všechno by byla pravda… Kdybychom to tak nechali. Necháme to tak?

Ale vážně, co nám nejvíc schází? Sebrané spisy profesora Emanuela Rádla. Necháme to tak?

matematik, teoretický kybernetik s habilitací z ekonomie, vědecký pracovník AV ČR

Účinná struktura politických stran. Tím myslím stav, kdy se strany profilují svou strategií a ne jenom momentální účelovou taktikou. Přiznejme těm stranám ale aspoň jednu polehčující okolnost – taková struktura potřebuje, aby na ni voličská základna slyšela, aby ji víc zajímaly dlouhodobé cíle a cesty, které k nim vedou, než přískoky podle momentálního směru větru. A to chybí také.

Trochu konkrétněji řečeno, chybí mi druhá pravicová strana (strana, ne předvolební hlouček), která by nabízela pravicovou alternativu, a alespoň jedna levicová strana, která by se starala o rozkvět země víc než o to, kdo všechno má žalostně kňučet před jejím šéfem.

historik a slovakista, děkan Filozofické fakulty UK v Praze, v letech 2002 – 2006 působil v Národním muzeu

Jakkoliv to bude znít triviálně, tak si myslím, že nám chybí zejména odpovědnost, rozum a odvaha. Žijeme totiž v poněkud popletené demokracii. U nás si tzv. politická pravice plete osobní odpovědnost jedince se systémem „urvi, co můžeš“. Tzv. politická levice si naopak plete solidaritu se systémem „stát nechť se stará o vše“. Nevidím tu nikde odpovědnost za činy, a to nejen v politickém světě. Jako by zde i v závažných a viditelných problémech platilo nepsané „vlastně se nic nestalo“. A odvaha? Nedej bože, co kdybychom si nahlas vyslovenou pravdou znepřátelili někoho v soukolí „jánabráchismu“… Ale abych nemluvil jen o tom, co chybí… Naštěstí nám nechybí mladá generace, která není tak beznadějná.

vedoucí katedry politologie VŠE v Praze, v letech 2003 – 2006 byla viceprezidentkou Mezinárodní politologické asociace

V této společnosti chybí důvěra. Dvacet let po revoluci se nám nepodařilo obnovit důvěru v instituce, v politickou reprezentaci a také důvěru ve slova – v jejich obsah, smysl, poselství. Je to důsledek neúcty k právu, k dodržování pravidel, k fair play. Snaha vyhrávat za každou cenu posiluje aroganci a zneužívání moci, reprodukuje černobílé vidění světa a hledání „nepřítele“. Někam nám zmizel člověk, zůstaly jen celebrity, jejichž pseudopříběhy plní všudypřítomný bulvár. Nepodceňujme to: bez důvěry je společnost mrtvá. A důvěra, ta vyžaduje úctu k člověku a úctu k pravidlům.

filosof a vysokoškolský pedagog, v letech 2000 – 2007 byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy

Inventura demokracie.

Aby inventura byla spravedlivá, měla by začít tím, co nechybí: máme svobodu – osobní, tiskovou, shromažďovací, hospodářskou i náboženskou –, máme mír, dobré mezinárodní záruky, slušnou měnu a nevede se nám špatně.

Toho, co chybí, je hodně, takže odkud začít? Základ je asi špatný vztah občanů a státu: jako občany nás stát moc nezajímá a stát nám to oplácí – anebo naopak. Stát si parcelují politické strany, které mají málo členů, a fungují tudíž jako agentury. Přitom nemají žádná témata, která by nás zvedla ze židlí, a nahrazují to kohoutími zápasy na obrazovce. Z voličů se stávají fandové a politici se zviditelňují nehoráznostmi. Vlády jsou slabé a i soudy podléhají tlakům. V parlamentu ani v Evropě jako bychom nevěděli, co je to spolupracovat, a místo toho kvete lobbování pod pultem. Máme tak možná horší pověst, než bychom si zasloužili, a nikomu to – zdá se – nevadí.

politolog a historik, rektor Masarykovy univerzity a předseda České konference rektorů

Demokracie není nikdy definitivně stabilizovaná, předpokladem pro její udržení je vždy úsilí společnosti o její rozvoj. Právě v tom, že demokracie není jen systém a mechanismus výběru, ale trvalý otevřený proces, spočívá její síla, a to ji činí nejvhodnějším, byť permanentně ohroženým způsobem uspořádání společnosti. Demokracie není nic samozřejmého, a v českých zemích už vůbec ne. Naše demokracie čelí mnoha problémům, k nimž patří nedůvěra společnosti k jejím institucím, přílišné propojení politických a ekonomických zájmů, postupující bulvarizace veřejného prostoru a lhostejnost k ideovým východiskům politiky. Ale demokracie má tu přednost, že se o jejích nedostatcích mluví, a mohou se tedy napravovat. Problémy demokracii nevadí, ohrozit ji však může nedostatek demokratů. Proto je důležité, aby každý sám uvažoval o tom, jak svým jednáním pomáhá demokracii udržovat a rozvíjet.

sociolog, v letech 1998 – 2004 děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně

Sebevědomý občan, který ví s Werichem, že malí se vždycky bojí velkých, ale ti velcí se nejvíc bojí těch nejmenších.

A trpělivý občan, který ví, co pěkně formuloval Stein Ringen, sociolog z Oxfordu:

„Skutečná demokracie je nutně nedokonalá. Pokud chceme, aby byla demokracie bez chyb, budeme zklamáni. Pokud chceme, aby demokracie přinesla prosperitu a řád přes noc, dožijeme se deziluze. Tam, kde se zklamání a deziluze rozšíří mezi občany jako převažující pocit, ztrácí demokracie všechnu vitalitu. Pokud však místo toho budeme mít stále na mysli, že demokracie je především o svobodě, dokážeme ocenit její velikost navzdory její nedokonalosti. Demokracie přináší svobodu, a ta pak přináší mnohé další, ale nepřináší všechno a nepřináší všechno hned.

Dokonalost je nebezpečná idea… Je to autoritářská idea, idea cizí duchu demokracie.“

Abych sestoupil z Oxfordu do tohoto vagónu, pravím já: kdo nejde k volbám, je vůl.

sociolog a publicista

Vaše otázka je poněkud zavádějící. Za prvé není jasné, co znamená slovo „naše“. Společnost, ve které žijeme, toto slovo odstranila a na jeho místo dosadila slovo „moje“. Slovo „naše“ odkazuje k veřejnému zájmu, který byl v této zemi pro jistotu zrušen, aby se lépe tunelovalo. Druhá nejasnost se týká slova „demokracie“. Demokracie by měla být opakem totality. Totalitní jsou takové poměry, kdy lid se bojí těch, kdo vládnou. Demokracie naopak znamená, že vládnoucí se obávají lidu a jeho mínění. My žijeme ve společnosti, kde vládnoucí mají z lidu velkou srandu.

To není zrovna typická demokracie a obávám se, že letošní výroční oslavy budou tak trochu připomínat tryznu.

vysokoškolský pedagog

Shodou okolností to bylo těsně po sametové revoluci, když mi táta přenechal své postarší, ale pečlivě udržované auto. Jako řidič-začátečník jsem byl přesvědčen, že mojí jedinou povinností vůči tomu krásnému stroji je jednou za čas dolít benzín. Čtvrtým rokem jsem svému prvnímu autu, kdesi u Podivína, zadřel motor. Pochopil jsem, že řidič, který se o auto nestará, zákonitě půjde jednoho dne domů, v noci a v dešti, pěšky.

A stejné je to i s námi. Každému, kdo si myslí, že stačí hodit jednou za čtyři roky do české demokracie volební lístek, bych rád ukázal obrázky své tehdejší cesty od zničeného auta domů. A nenamlouvejme si, že máme dostatek času. Oranžové, modré, rudé i zelené kontrolky nás už delší dobu upozorňují na akutní nedostatek lidí, kteří demokracii vnímají jinak než jen jako konzumní příležitost. Jenže bez lidí, kteří se stejně jako můj táta o věci starají, půjdeme jednou od zadřené demokracie jedním z mnoha špatných směrů.

moderátor a novinář

Bylo by možné vyjmenovat přinejmenším dvacítku faktorů. Zmíním však ty nejdůležitější. Předně jsem přesvědčen o tom, že společenská a ekonomická transformace v Česku (přes přání a proklamace mnohých politiků) neskončila. Česká demokracie je stále demokracií posttotalitní, v níž jsou přítomna rezidua doby předchozí. Jde například o přivlastňování si veřejného prostoru politickou reprezentací, o propojení politické a finanční sféry, o neúctu k právu a jeho účelové interpretace, o nedostatek respektu k názoru oponentů a snahu „ukřičet“ každého za jakoukoliv cenu, o pokračující rezignaci veřejnosti na věci veřejné, o nedostatečnou reflexi doby předlistopadové… A tím výčet zdaleka nekončí.

herec a dabér

Bohužel ti, co o nás rozhodují, nejsou lidi. Víc ze mě nedostanete.

Howgh.

psychiatr, básník, spisovatel a překladatel

Každá demokracie nese rysy svého národa, které se v ní mohou svobodně rozvíjet. A to v obou směrech a variantách hodnot – pozitivně i negativně. Tak jako malé stresy působí pozitivně a člověka vlastně chrání a stimulují, dlouhodobé stresy vyčerpávají a umožňují, aby převládly záporné emoce. Protože s rozvojem demokracie zmizely bariéry a limity, u některých osob se projevila vnitřní úzkost z nejistoty a nesnadné orientace v prostředí, z přívalu většinou negativních informací. To způsobilo útlum a zklamání.

Pro mnohé je nyní lavina negativních a nijak nefiltrovaných zpráv do té míry vyčerpávající, že to vede k celkové apatii a znechucení, naštvanosti a nespokojenosti. To se týká například politiky, narůstajících agresivních vztahů mezi lidmi, včetně oné zášti a závisti, traumatizujících nejasností v zákonech a jejich naplňování…

Jak se zdá, jsme právě ve stadiu, kdy chybí obranný mechanismus nějaké perspektivní vize.

přednosta Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie Institutu klinické a experimentální medicíny a přednostou kardiocentra IKEM

Myslím, že největší nedostatek naší demokracie je ten, že si ji určitá část lidí u nás plete s anarchií. Do demokracie totiž patří dodržování zákonů, které, i když se mi třeba nelíbí, byly odsouhlaseny demokratickou většinou společnosti, ve které žiji. A když v tom nejdou příkladem ani někteří ústavní činitelé, pak se společnost řítí do katastrofy.

lékař a olympijský vítěz ve vodním slalomu

Neschází vůbec nic. Sic tak jsem si to úplně nepředstavoval, ale „naše“ demokracie tu je! Může se téměř vše. To za socialistů a komunistů nešlo. Tedy poslouchat rádio, číst normální noviny a žít.

Nechci, aby se „chudí“ povyšovali nad „bohaté“ a naopak. O to v  naší demokracii jde, ne? Vzhledem k tomu, že jsem zažil, co to komunismus je, jsem nadmíru spokojen. A blbosti typu Rathových alias Paroubkových „extempore“ mně to nekazí. To k té naší demokracii patří. Mám raději konzervativnější strany. Jsem členem ODS.

novinář Českého rozhlasu

Když přemýšlím o Vaší otázce a vynechám samotnou definici pojmů naše demokracie a revoluce, zdá se mi, že – chcete-li hodnotit, co naší demokracii schází, Vy zřejmě přesně víte, jaká je ta správná (ideální?) podoba demokracie, k níž se v otázce vztahujete?

Neumím přesně odpovědět, ale obecně mi v naší společnosti a politice chybí sebereflexe a pokora. Místo slibů a populismu spíš kontinuita a shoda v (na)plnění základních (a reálných) programových cílů. Tento stav ovšem naštěstí už také vyvolává přirozenou reakci v podobě vzniku mnoha občanských sdružení a skupin, které doplňují a rozšiřují společenský život, ale stále častěji také dokážou zřetelně vyslovit a reprezentovat názor svých členů.

Asi nejlépe odpovím citátem z rozhovoru se sociologem profesorem Ivo Možným v MF Dnes na konci loňského roku:

„Začal bych tím, že jsme se nenaučili politice a demokracii. Sociolog Arnošt Bláha napsal už na začátku první republiky: Demokracie je velký a vážný politický a společenský experiment, jímž se má prokázat, zda účast lidu na vládě a správě společnosti prospěje blahu celku. A bude na lidu, aby dokázal, že se napříště už nemůže vládnout lidu bez lidu.“

Stejně jako profesor Možný vnímám dnešní situaci jako část experimentu, v němž se teprve ukáže „naše“ úspěšnost. A opravdu nejsem s to posoudit, zda jsme dnes právě tam, kde jsme po 20 letech měli být, zda se předbíháme nebo máme zpoždění.